Proč by tě měly věčné principy zajímat? Protože není vůbec lehké se v těchto oblastech zorientovat a najít v dnešním chaotickém oceánu informací ty skutečně podstatné. Jedná se o živoucí principy, které nemají počátek ani konec. Nejsou to žádné trendové (instantní) témata, ale něco s čím se člověk setkává celý život. Toto shrnutí může vnést do života člověka mnohem více klidu a jistou pevnost, která drží člověka nad vodou, ať jsou okolnosti jakékoli.

Úvodem

O následné životní principy se zajímám prakticky od začátku vztahu s Mirkou, ale nutkání najít jádro pudla mě provází po celý život. Z počátku mě zajímalo jak funguje materiální svět techniky, ale postupem času jsem došel k poznání, že příčina bývá často v nemateriálním světě. V onom duchovním, spirituálním, mentálním prostoru se ukrývá podstata všeho materiálního a fyzického. Jednoduchý příklad. Když chcete postavit dům, tak nejdřív musí přijít nápad (idea, semínko, zárodek) až následně se tento nápad dostává na papír v podobě studie, následují technické výkresy a finální realizace ve hmotě. Nápady vznikají rychle a realizace ve hmotě je naopak pomalý proces. Vždy mě zajímalo, kde se nápady berou a kde vznikají.

Dovolím si tvrdit, že v posledních letech se mi podařilo dojít do jisté pevné fáze, kdy sleduji zpovzdálí radosti i strasti života, se kterými se potýkáme jako jednotlivci nebo jako celé národy a kontinenty. A v jakýchkoli událostech hledám spojitosti, vzorce, zákonitosti a principy, které se neustále opakují. Je to takové analogové dešifrování světa a především nadšená badatelská činnost.

Prakticky na všechny problémy lze aplikovat jeden nebo více následujících principů, takže vždy člověk ví, jak se z daného problému případně dostat a z čeho ve skutečnosti pramení. Ovšem to nutně neznamená, že rázem bude po starostech! Ale ten pocit kdy víte odkud vítr vane je z pravidla naprosto osvobozující. Často také samotným pochopením kořene problému zkrátka problém sám zmizí, protože je pochopen. A začne téma nové. Cesta poznání pokračuje stále dál.

Tento článek obsahuje bezesporu nejcennější vědění, které jsem doposud poznal a dále poznávám. Je to můj osobní pohled a je na každém člověku, aby si vypěstoval svoje originální poznání tak, aby ho pochopil, uchopil a žil. Další řádky mohou být pro tebe inspirací...

Prostor

Není pro většinu lidí nic samozřejmějšího než je právě prostor sám. Je samozřejmější než nádech a výdech. Prostor je oním neviditelným Králem, který vše umožňuje. Prostor je vždy přítomen a proto mu právem náleží ono mystické číslo nula - symbol dokonalého kruhu. Prostor jako podstata si zaslouží nejvyšší uznání a úctu. Dnes je prostor ignorován a největší poctě se těší hmota, která by bez prostoru nemohla ani existovat. Malý příklad pro lepší uchopení neuchopitelného. Jestli chcete hrát šachy, tak potřebujete figurky černé a bílé. Ale aby mohla být hra vůbec možná, tak potřebujete šachovnici, která určuje prostor hry. Stejně tak, když kupuje člověk pozemek. Nekupuje ve skutečnosti metry čtvereční země, ale prostor nad pozemkem ve kterém může stavět.

Prostoru jsme my lide dali již mnoho jmen a přezdívek. Jen namátkou: Bůh, Duch, Éter, Vesmír, Kvantové pole, Nekonečno, Absolutno, Všehomír, Láska, Kosmicky internet, Akáša, Zdroj, Otec atp. Prostor nikdy nebyl zachycen žádným přístrojem, nikdo ho neviděl, nikdo si na něj nesáhl a přesto o něm ví každý a prostupuje vším, včetně hmoty, která je z 99% prázdným prostorem. On vše nevyhnutelně spojuje do jednoho dokonalého celku. Prostor lze trochu úsměvně "vidět" jako stydlína, který nechce být nikdy spatřen, ale přesto umožňuje vše. 

Díky prostoru můžeme žít a poznávat. Prostor je oním neviditelným a nehmatatelným Králem, který vše umožňuje.

Podobně i u nás je na štědrý večer zvykem ponechat prázdnou židli a prostírání nikoli pro náhodného kolemjdoucího, ale právě pro Pána Prostoru. Zdá se, že v celé Asii a Evropě panovalo podobné chápaní světa a znalosti s tím spojené. Jen forma ztvárnění "neztvárnitelného" prostoru je pokaždé více či méně odlišná.

Poznání

Jedním z nejklíčovějších vlastností člověka je poznání. Aby se dalo s čímkoli na tomto světě (v tomto prostoru) cokoli udělat, tak je potřeba to nejdříve poznat a pochopit. Život sám je jedno velké poznávání od prvního nádechu po ten poslední. Bez poznání je život plytký a chladný. Bezmezné poznávání dává životu šťávu, která ho naplňuje. Poznávání je skutečná svoboda bez hranic. 

Poznávání je také nekončící proces. Nyní například poznáváš, že samotné poznávání je klíčové k tomu, jak být spokojený a najít vnitřní klid. Jakmile tento článek dočteš a budeš poznání usměrňovat a "aplikovat" v běžném životě, tak se z velkou pravděpodobností změní tvůj život k lepšímu.
 V nejstarší knihovně světa se dočtete, že jediným smyslem života každého člověka je v podstatě poznání samotné.

Až ve chvíli kdy začne člověk toužit po jakémkoli poznání, tak se rozjede. Touha po poznání je ta nejvýkonnější hnací síla života na tomto světě.

Vědění a nevědění

V nejstarších textech se dočtete, že nevědomost generuje utrpení. Co tím chtěl básník říci? Uveďme si malý světský příklad. Představte si tři postavy. Chudého bezdomovce, smutného boháče a šťastné dítě. Bezdomovec neví jak dostat k penězům a většinou trpí zimou a hladem. Boháč ví jak získat peníze, ale neví jak být skutečně šťastný a proto trpí pocitem osamělosti. Dítě je zkrátka šťastné a proto netrpí. Asi tušíte kdo z této situace vychází jako vítěz. Můžeme také skrze poznání dojít k vědění, že smrtí nic nekončí. Že naše cesta pokračuje dále a tudíž se nemusíme tolik stresovat, že něco v tomto životě nestihneme.

Přitom je velice důležité si uvědomit skutečnost, že naprostá většina lidí neví, že je uvězněna v bludném kruhu (krysím závodu) a proto také nehledá cestu z tohoto kruhu ven. A právě zde se dostáváme k jádru pudla, protože klíčové je vědět, že něco není v pořádku a pak až můžeme začít řešit co s tím udělat. Bezdomovec a boháč přestali vědět jaké to je být šťastný a proto trpí. Dítě se v zásadě rodí šťastné a toto radostné spojení pomalu ztrácí pod tlakem společenských norem (těch nešťastných) a pomalu se z pravidla noří do dramatu tohoto světa = trpí.

Touha po poznání nás postupně dovede k vědění. Čím víc budete vědět jak se "věci" mají, tím méně budeme trpět a podléhat dramatu tohoto světa = pocit štěstí a radosti.

Pocity a myšlení

Myšlení je dnes velice přeceňovaná vlastnost se kterou se denně zaobírá obrovské množství lidí, aby vytvářeli konstrukty reality (představy) do minulosti a budoucnosti ve svých hlavách. Klíčové je myšlení nepřeceňovat nebo se nám z toho zatočí hlava. Ideální je mysl spouštět, když je to nezbytně nutné, ale jinak je lepší setrvávat v proudu života, který se řídí pocity a je mnohem jednodušší a méně namáhavý.

Pocit je vlastně takový vnitřní kompas, který napoví kam dál. Necítím se dlouhodobě dobře v práci? Najdu si jinou, která mi bude vyhovovat. Mám pocit, že se po jídle cítím špatně? Začnu lépe jíst. Mám pocit, že se mi špatně spí, protože pořád přemýšlím? Přestanu myslet a prostě spím. Trénujme a připusťme si to. Užívejme si to a uvidíme, že den za dnem to bude lepší. Za nějakou dobu se člověk ocitne v přítomnosti a to je onen spásný stav ve kterém jde prakticky vše samo.

Člověk, který má dobrý pocit je zákonitě i spokojený a klidný, což se pozitivně projeví ve všech oblastech života.

Duch a ego

Duch je určitá kvalita prostoru. Hmota je v podstatě iluze (99% prázdný prostor), které jsme se naučili přikládat extrémně velkou hodnotu (mamon - materializmus). Ale uvnitř člověka existuje také tichý hlas, často ho nazýváme intuicí, která promlouvá někdy přímo pocitem nebo obrazem podle kterého se orientujeme. Uvnitř nás je věčný duchovní člověk (duch), který v podstatě drží člověka v tomto světě nad vodou. Kde bychom jinak brali krásná slova, myšlenky, vědění, porozumění, vnitřní sílu, klid a lásku. Ta pocházejí ze zdrojového prostoru a produchovňuje nás a udržují při životě. 

Jako oponent Ducha křičí ego, které nás často zatahuje do šlamastiky (dramatu). Ego jedná často chaoticky, nenávistně, impulzivně a sobecky. Je potřeba aby tu ego bylo, ale je důležité aby sloužilo tomu k čemu bylo stvořeno. Ego je tu především na obranu našeho těla a proto se také bojí smrti. Jednoduše řečeno nás udržuje ve hře života. Ovšem jakmile ego(izmus) plně ovládne člověka a zcela překryje našeho vnitřního duchovního člověka, tak se zákonitě dostavuje drama, utrpení a úpadek.

Ego se také snaží dostat člověka co nejdál od ducha a proto často poukazuje a hledá jakékoli vnější chyby ve svém okolí. Okolí ovšem jen zrcadlí problémy, které nevědomě egoisticky přitahujeme jako magnet. 

Řád a chaos

Řad je základem na kterém se dá stavět jakákoli společnost nebo život jednotlivce. Řád je něco z čeho lze vytvářet struktury a formy. Kdyby nebyl řád tohoto světa nějak nastaven, tak se slije do jednoho velkého nesmyslu (chaosu), kde je všechno vším a nedávalo by to smysl. Řad můžeme vidět například v přírodě, která běží v cyklickém koloběhu, má uspořádání a hierarchii. Stejně tak přímo nad našimi hlavami se odehrává pompézní divadlo v podobě hvězdného nebe, které šlape lépe než švýcarské hodinky. Řád je základem, který umožní pestrost úrovní, ale zároveň vše drží jak se říká pevně na uzdě a pohromadě. 

Chaos je jen slovo a lidský výmysl, který vyplave napovrch nejčastěji ve chvíli, když už to přeženeme a jsme ztracení. Chaos je zároveň v podstatě nejsilnější zbraní proti vědění a poznaní. Chaos se často vytváří uměle a celospolečensky. Jak můžeme vidět například v těchto letech panuje informační chaos, který způsobuje znejistění a člověk tím jakoby ztrácel pevnou půdu pod nohama. Zkrátka se nemá pořádně o co opřít. Symbolicky lze vyjádřit chaos jako oceán vody ve kterém lidé bezcílně plavou a ocitli se v něm vlastním přičiněním (rozhodnutím). Nakonec se vždy objeví na obzoru maják (řád-struktura), který jim ukáže cestu z potopy nevědění.

Dnešní lidstvo generuje především nepřeberné množství informačního chaosu, který zaplavuje mysl lidí a berou jim pevnou půdu pod nohama. Naštěstí máme možnost volby, tomuto chaosu nedávat pozornost a být v klidu.

Klid a drama

Vnitřní klid je v dnešní době prakticky klíčové téma a možná tomu tak bylo odnepaměti. Čím je člověk vnitřně klidnější, tím více dokáže cítit intuici a duchovní sílu a tím je proud života ladnější a dostavuje se pocit smíření (míru). Je nutné neustále klid pěstovat a opečovávat, protože jakmile se nechá člověk jakkoli strhnout dramatem tohoto světa, tak se zákonitě dostavuje utrpení. V začátku není důležité být klidný neustále, ale usilovat o vnitřní klid co možná nejdéle během dne. Je důležité ho mít nejen uvnitř, ale také doma nebo si ho dopřávat například v přírodě na procházkách a přinést si ho jak se říká domů. Když z klidu člověk vypadne, tak se nic neděje a dá se do klidu opět vrátit.

Na druhé straně drama (kořen: boj o život, strach ze smrti) můžete dnes vidět všude. Drama je v podstatě třenice mezi "+1" a "-1". Obě tyto veličiny (síly) v jádru egoisticky (sebestředně) usilují o to, aby protějšek měl stejný znaménko (náboj nebo podstatu). Kdežto klid je tím třetím stavem "nulou-0", který vytváří prostor a hranici mezi "+1" a "-1" a tím je uvádí do harmonie (klidu). Největším pozemským dramatem je v podstatě válka, ale princip dramatu lze vidět všude. Ve sportu (vítězové a poražení), politice (pravice a levice) nebo geopolitice (východ a západ). V "malém" je drama vidět v rodinných, sousedských a pracovních vztazích. Obrovské drama generuje také strach o peníze. 

Drama lze vidět i ve večerních zprávách a v nejoblíbenějších seriálech a filmech. Momentálně se ocitáme v období neustálého podněcování dramatu z venčí a díky nevědomosti si myslíme, že je to normální a proto často také zákonitě trpíme. Nabízí se otázka. K čemu je drama vlastně na tomto světě potřebné? Ve zdravé míře dokáže drama generovat nové věci, události a posuny jak u jednotlivce, tak v celé společnosti. Naštěstí si může každý z nás vybrat klid ("0"), začít ho pěstovat a chránit jako to nejcennější co můžeme mít (cítit - žít). 

Přílišným dramatem se dostavuje vyvedení člověka z jeho vnitřního klidu (středu) ve kterém právě spočívá největší životní síla a mír. 

Zlatá střední cesta

Zlatá střední cesta je jakýmsi nekompromisním vodítkem, které nás vyvádí z dramatu našich životů. Člověk volící zlatou střední cestu odmítá jakýkoli extrém na levé i pravé straně (nedělá kompromis) a tím se stává vítězem procházející středem. Tento svět nabízí mnoho možností ve kterých můžeme učinit nespočet rozhodnutí. Pokud se budeme řídit pouze svým myšlením, tak zákonitě sklouzneme do jednoho ze dvou extrémů, kdežto intuice (cítění, duch - to živé) nás často vede přesně mezi těmito protikladnými extrémy. 

Takovým hezkým příkladem je současná věda, která nás naučila systematicky analyzovat, zkoumat a vyvozovat pevné a často hmatatelné závěry o které se dá opřít. Jenže tím, že se tato věda na celý svět dívá jako na něco mechanického a materiálního, tak již narazila na pomyslnou bariéru poznání, kterou nemůže překročit, protože by sebesama popřela. Ve výzkumném centru (Cern) údajně mohli na mikroskopické úrovni živě pozorovat, že tento svět jakoby mizí a znovu se objevuje a doslova se chová podle představ pozorovatele.

Jestli materialistická věda stojí na jedné straně, tak jako oponent stojí dnešní svět ezoteriky, který důkazy (něco hmatatelného a vypočitatelného) vlastně vůbec nepotřebuje. Ezoterika je protkána nespočtem fantazijním témat, které často přetékají až do světa naprostého blábolení o ničem. Oba tyto světy (věda a ezoterika) na sebe narážejí a vytváří pnutí, kdy jeden druhého popírá, vysmívá se mu nebo ho ignoruje. Ale zároveň se zde rodí příležitost stát nohama pevně na zemi (Věda) a přitom mít hlavu v oblacích (Ezoterika) a razit svou autentickou a živou cestu. Tímto aktem vlastně člověk volí zlatou střední cestu, kdy odmítá pouze levé nebo pravé a pokračuje v poznání středem stále dál.

Zlatá střední cesta je jako obrovská brána, kterou můžete projít a pokračovat dál, kdežto na levé i pravé straně narážíte jen na bariéru zdí a omezení. To je také symbolický význam brány.

Závěrem

Je to celé vlastně celkem jednoduché (jeden duch). Mě to při té vši tvrdohlavosti, vlivu katolicismu, materializmu, školství a mediálního informačního chaosu trvalo zhruba 5 let, než jsem nabyl alespoň špetky těchto principů a začal je pozorovat v každodenním životě a ve světě. Musím dodat, že zmiňované principy mě i Mirku, která celý proces výrazně urychlila dost osvobozuje, ať už je situace prakticky jakákoli. Vždy se člověk může vrátit domů (do sebe) do svého klidu, nastolit řád ve svém životě, cítit svou vnitřní živoucí duchovní sílu a díky své intuici dále poznávat tento bláznivě krásny svět. A nejspíš i proto jsme tady, aby jsme přesně tohle dělali ;-)

Poděkování

• Manželce Mirce za nasměrování a zažehnutí vnitřního živoucího ohně, který touží po poznání
  
• Rodičům za život a svobodu v dětství, ze které čerpám dodnes 
• Ivanovi Rybjanskému za jeho inspirativní způsob nahlížení na svět a oporu při cestě na tomto světě
  
• Janovi Kozákovi za jeho knihu Kořeny indoevropské duchovní tradice a videopřednášky 
• Jaroslavi Duškovi za inspirace a představy. Mimo jine za humor a nadhled v malých vizitách
  
• Jirkovi Ledvinkovi za jednoduchost a uklidnění na cestě v tu pravou chvíli 
  
• A spoustě dalším lidem, kteří to nevzdávají a ve své podstatě braní život = věčného duchovního a autentického člověka v každém z nás.
  

Děkuji, Děkuji, Děkuji.

Další články na blogu